Věra Fojtová
3. 7. 1947 – narození
1965 - maturita na Gymnáziu Mikulov
1969 - maturita na Střední knihovnické škole v Brně
1990 - básnická sbírka Klíče
1991 - Smrt přičinlivého fotografa
1994 - Padlí andělé
1995 - Smrt bezstarostné milenky
1999 - Osudná smyčka lásky
2002 - Zlatá klec
2004 - Odpusť nám jejich viny
2004 - Z pamětí krevních písařů
2004 - Tanec v kopřivách
2005 - Sanatorium smrti
2005 - Nevěry (povídka Nevěra je SLZA)
2006 - Zástava náhradního srdce
2006 - Vinařská obec Novosedly
2010 - Zemřeš-li dřív než já
Narodila jsem se 3. července 1947 jako první z pěti dětí Anežce a Josefu Holubovým v bohem zapomenuté, po válce dosídlené vesnici na jihu Moravy. Všichni moji předkové byli pastevci a možná proto zůstává krajinou mého srdce Valašsko. I přes určité materiální nedostatky, které přinášela doba, zůstává dětství a dospívání nejkrásnějším obdobím mého života. Brzy po maturitě jsem však z domu odešla, přes třicet let jsem žila v Brně, vychovala jsem dvě děti a pracovala jako knihovnice, v kultuře i jako redaktorka. Kruh se uzavírá a po letech jsem se vrátila zpět do rodného domu.
Do školy jsem chodila ráda. Nebyla jsem šprt, ale pokud mě předmět bavil, což byl především český jazyk a dějepis, dokázala jsem se i učit. Jinak ale, pokud jsem nebyla včas rodiči odchycena a postavena k práci, aktovka letěla za vrata a já upalovala ven nebo se někam vytratila s knížkou. Ráda jsem četla na stromě nebo pod střechou u vikýře. Všeobecné středoškolské vědomosti jsem pozvolna sbírala na gymnáziu (SVVŠ) v Mikulově, kde jsem také v roce 1965 odmaturovala. Mým snem bylo studovat literaturu. Z mnoha důvodů se tak nestalo. A z lásky k literatuře jsem alespoň absolvovala nástavbové studium na Střední knihovnické škole v Brně.
V jednom z rozhovorů jsem řekla, že literatura, čtená či psaná, je pro mne způsob přežití. Ačkoli to zní poněkud nadneseně, je tomu tak.
První literární pokusy se udály už na základní škole, ale během dospívání to byla hlavně poezie, čtená i psaná, která mě úspěšně provedla zmatky a úzkostmi puberty.
Dlouho jsem psala převážně poezii, prózu jen okrajově, v drobných povídkách. A když mi začaly vycházet první verše v novinách (ještě na gymnáziu), byla jsem v sedmém nebi. A co rodiče?
Maminka měla k poezii velice blízko, uměla hodně básniček zpaměti a ráda recitovala. Myslím, že na mě byla pyšná a rozuměla mi. Tatínek mě asi pozoroval spíše s úžasem, cože mu to na tom dvoře vyrostlo za exota.
Psát poezii je jako chytat padající hvězdy, okamžik záblesku, který je třeba uchopit.
Próza potřebuje nejdříve něco načíst, nadýchat životní zkušenosti, prožít svůj díl radostí i bolestí a při psaní se obrnit především trpělivostí.